Recenze

Any Given Day - My Longest Way Home - recenze

8. listopadu 2014 v 20:18 | xxxx
Je to moje první recenze, takže to neni dokonalý a berte to trošku s rezervou. :D


Němečtí Any Given Day nejsou v našich končinách přiliš známou partou. Ono se ostatně není čemu divit, jelikož kapela vznikla teprve v roce 2012. Téhož roku ještě stihli vydat třískladbové demo a pár měsíců na to předělali píseň "Diamonds" od ovcemi uctívané Rihanny. Všechny tři písně ze zmíněného dema kapela znovu nahrála a umístila na své debutové album "My Longest Way Home", které je venku od září letošního roku.


Ještě než se dostane k samotnému albu a samotným hudebním výkonům, které se na desce nacházejí bych vás rád ještě seznámil se stylem, který Any Given Day produkují. Obecně by se dalo říct, že hrají "něco jako metalcore". Pokud si ovšem chceme zachovat nějakou úroveň, dal by se jejich styl označit jako metalcore s prvky djentu.

Konečně se dostáváme k samotnému albu. Jako velký klad alba bych označil krásně slyšitelnou basu. Většina žánrově podobných kapel baskytaru úplně zazdí a posluchač má problém určit, zda se na dané nahrávce vůbec nachází. To ovšem není případ Any Given Day, krásně zřetelnou basu si posluchač vychutná od začátku až do samotného konce alba.

Album otevírá skladba nazvaná "Darkness Within". Pekelný rozjezd, ostré kytarové riffy, výborný growl Dennise Biehla. Skladba také disponuje opravdu skvělým melodickým refrénem, což je obecně kladem celého alba. Na rozjezd ideální skladba. Jako další bych vyzdvihl klipovky "The Beginning Of The End" a "Home Is Where The Heart Is", mimo ně pak ještě rozhodně "Dead Forever" a "Never Say Die". Poslední dvě jmenované bych označil jako nejlepší skladby na albu s tím, že "Dead Forever" si mé sympatie získala ještě o něco více než "Never Say Die", zejména díky posmutnělé atmosféře.

Atmosféra. To je bezesporu další velký klad nahrávky. Žánrově podobné kapely většinou disponují sice křišťálově čistým zvukem (Any Given Day nejsou vyjímkou), ale atmosféra žádná a jejich nahrávky povětšinou působí sterilně a nezáživně. Any Given Day se ovšem povedlo vytvořit i skvělou atmosféru, které nahrává zejména sólová kytarová linka v refrénech a elektronické prvky na pozadí.


Ale dost už bylo chvály, je na čase se věnovat záporným částem, i když jich není zrovna mnoho. Album je třeba si poslechnout vícekrát, jelikož po prvním poslechu má posluchač dojem, že poslouchá dokola jednu a tu samou skladbu. To ovšem není pravda, chce to albu jen věnovat více času, více poslechů. Dohromady zplývají jen některé kousky a těch je na albu opravdu jen málo. Za největší vatu alba bych označil druhou píseň "Dead and Gone", šestou "My Own Sweet Hell" a za absolutně nejslabší článek alba bych označil nudný a nezáživný zavírák "Possesion".

Album jsem už slyšel opravdu mnohokrát a musím uznat, že na to, že se jedná o debutové album, je velice vyrovnané a prostě a jednoduše dobré. Tuhle kapelu určitě budu sledovat, myslím si, že potenciál do budoucna určitě má. Každá píseň na albu mi utkvěla v paměti a svým způsobem se mi líbí. Problém mám akorát se třemi výše jmenovanými skladby, které se mi příliš nezalíbili a z toho ta poslední mě možná svým způsobem i trošku obtěžuje. A proto dávám krásnou sedmičku.




Hodnocení: 7/10

 
 

Reklama